Hodnocení pokroku partnerů: tři způsoby, jak zjistit, jak si vedou

Během let, kdy jsem působil v UNICEF, jsem poznal týmy zaměřené na advokacii, které své programy znaly do detailu, a přesto potřebovaly několik dní práce, aby odpověděly na tu nejzákladnější otázku týkající se hodnocení pokroku partnerů: kde se právě nachází každý z nich? Odpověď byla roztroušená v e-mailových schránkách. E-mail každému partnerovi, připomínka, telefonát těm, kteří neodpověděli, tabulka aktualizovaná tím, kdo zrovna měl volné odpoledne. Pokud jste někdy napsali předmět končící na „(3. připomínka)“, tenhle žánr dobře znáte. Než byla tabulka kompletní, první odpovědi už byly zastaralé a tým strávil několik dní urgováním namísto advokační práce.

Nikdo si to takhle neplánuje. Tak to dopadá, když má program víc partnerů, než kolik má tým času. Nemusí to ale fungovat právě takhle. Existují tři způsoby, jak zjistit, jak si vaši partneři vedou: nechat je hodnotit se samotné, nechat je automaticky postupovat na základě dokončené práce, nebo nechat váš tým stanovit pozici každého z nich po posouzení podkladů. Každý způsob se někdy hodí a jindy ne. V tomto článku vysvětlujeme, proč je tato otázka důležitá pro MEAL, co vám jednotlivé způsoby přinášejí a kolik vás stojí, a jak si vybrat. Najdete tu také bezplatného průvodce na dvě strany a vyplněný příklad z programu obcí přátelských k dětem.

Proč je pro MEAL důležité vědět, jak si vaši partneři vedou

Průvodce Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce (IFRC) pro monitorování a evaluaci definuje monitorování jako „pravidelný sběr a analýzu informací za účelem sledování pokroku ve vztahu ke stanoveným plánům“ [1]. Dodává, že monitorování pomáhá týmům rozpoznat trendy, přizpůsobovat strategie a rozhodovat se. V partnerském programu je plánem cesta, kterou každý partner prochází: jednotlivé fáze od výchozího bodu až k tomu, kam ho chce program dovést. Aktuální pozice partnera na této cestě je monitorovací údaj a pravděpodobně ten nejdůležitější, který máte k dispozici.

Když jsou pozice aktuální, všechno ostatní v rámci MEAL je jednodušší:

• Monitorování. Vidíte, kdo se posunul, kdo uvízl na místě a kdo se odmlčel, dokud je ještě čas pomoct.
• Evaluace. Pozice zaznamenané v průběhu času jsou vaším výchozím stavem a ukazují trend. Nemusíte je znovu sestavovat ze starých e-mailů.
• Odpovědnost. Vaše vedení i dárci získají přehled, který dokážete obhájit, a partneři vědí, jak si stojí.
• Učení. Pokud se většina partnerů zastaví ve stejné fázi, problém nejspíš spočívá ve fázi, ne v partnerech. Tento vzorec uvidíte jen tehdy, když máte všechny pozice na jednom místě.

Háček je ve slově pravidelný. Pozice zjištěná jednou ročně e-mailem není monitorování. Je to historie. Způsob hodnocení pokroku určuje, jak pravidelně ho můžete provádět a kdo za něj zaplatí svým časem.

1. Sebehodnocení: partneři určují svou pozici sami

V prvním případě si partner přečte, jak vypadá každá fáze v jednotlivých tématech, a v podstatě řekne: „Tady jsme.“ Váš tým pak výsledek kontroluje, místo aby jej od partnera zjišťoval.

Výhody jsou skutečné. Váš tým přestane urgovat a získá zpět čas na práci, která ho potřebuje: koučování, advokační činnost nebo podporu partnera, který má potíže. Partner přebírá odpovědnost za svou pozici a už samotné její určení znamená zamyslet se nad vlastní praxí. Teorie sebeurčení Ryana a Deciho pojmenovává tři základní psychologické potřeby — kompetenci, autonomii a sounáležitost — a ukazuje, že lidé jsou více motivovaní sami od sebe, když jsou tyto potřeby naplněny [2]. Důvěra v to, že sami posoudíte svůj pokrok, oslovuje první dvě z nich. Sebehodnocení funguje nejlépe u uvědomělých a vyspělých partnerů a pomáhá ostatním takovými se stát.

Stejně skutečné jsou i jeho limity. Pokud jste někdy vyplňovali část životopisu věnovanou dovednostem, dobře je znáte. Zell a Krizan shrnuli 22 metaanalýz zaměřených na to, zda lidé vědí, jak dobří jsou: průměrná korelace mezi tím, jak lidé hodnotí své schopnosti, a tím, jak skutečně podávají výkon, činila 0,29, tedy šlo o středně silnou souvislost [3]. Organizace tvoří lidé a také pobídky: když se financování odvíjí od dosažené fáze, někteří partneři se hodnotí velkoryseji. Tam, kde je skromnost ctností, se naopak jiní zařadí o fázi níž, než by měli.

Proto nastavte sebehodnocení tak, aby bylo poctivé. Každou fázi popište pomocí něčeho pozorovatelného („rada dětí se schází každé čtvrtletí“), nikoli přídavným jménem („silná participace“). U důležitých kroků požadujte podklady. A jednou ročně si s každým partnerem o jeho pozici promluvte: rozhovor má větší hodnotu než samotné hodnocení.

2. Automatický postup: partnera posouvá odvedená práce

V druhém případě nerozhoduje nikdo. Každý krok mezi dvěma fázemi zahrnuje práci: iniciativy a jejich plnění, dotazníky k vyplnění, dokumenty k podpisu. Když je práce v daném kroku hotová, partner postoupí v daném tématu do další fáze. Váš tým nemusí nikoho urgovat, partner nemusí čekat a nikdo se nepře o jeho pozici, protože pravidla platí pro všechny stejně.

Tím se uvolní ruce oběma týmům zároveň a partnerům to dává nejjasnější možnou odpověď na otázku „Co máme udělat, abychom postoupili?“: dokončit tento seznam. Tento způsob se hodí pro programy s konkrétní cestou: schválený plán, uskutečněné školení, podepsaná politika.

Rizikem je samotný kontrolní seznam. Automatický postup je přesně tak chytrý, jako je práce, kterou přiřadíte ke každému kroku. Když na krok směrem k fázi Pokročilí zařadíte „zúčastnit se webináře“, brzy budete mít spoustu pokročilých partnerů s vynikající účastí. Každý krok ponechte malý a přiřaďte k němu práci, která dokládá skutečnou změnu. A sledujte partnery, kteří se celé měsíce neposunuli: možná potřebují pomoct, nebo je krok špatně navržený.

3. Určujete vy: o pozici každého partnera rozhodne váš tým

Ve třetím případě partneři předloží zprávy a podklady a váš tým je posoudí a určí pozici každého z nich. Jde o nejpřísnější model, a pokud se dobře provádí, také o nejdůslednější: stejní lidé uplatňují na všechny partnery stejná kritéria, takže jejich pozice lze v rámci programu porovnávat.

Tento přístup je správnou volbou, když má postup důsledky: financování, certifikát nebo veřejné uznání. Pozici, kterou si partner určí sám, nikdo mimo místnost nepovažuje za přesvědčivou, ať už je jeho hodnocení jakkoli poctivé: medaile, kterou si připnete sami, málokoho ohromí. Když určitá fáze otevírá dveře, měl by o ní rozhodnout někdo jiný než partner.

Náklady nese váš tým. Každé posouzení zabere hodiny, partneři čekají na vaše rozhodnutí a s malým týmem a velkým programem se vrátíte k e-mailům z prvního odstavce. Férovost a rychlost pomohou zajistit tři návyky: písemně stanovte, jaké podklady vyžaduje každá fáze, posuzujte je podle známého harmonogramu (například po každé čtvrtletní zprávě) a umožněte partnerům požádat o přehodnocení, když se domnívají, že postoupili.

Srovnání tří způsobů

Jak hodnotit pokrok partnerů: kultura, důvěra a program

Neexistuje jeden nejlepší způsob pro všechny, pouze ten nejvhodnější pro konkrétní program, skupinu partnerů a situaci. Rozhodují tři faktory.

Kultura. Model Geerta Hofstedeho popisuje národní kultury pomocí šesti dimenzí. Jednou z nich je mocenský odstup, který vyjadřuje, do jaké míry lidé s menší mocí v organizacích přijímají a očekávají nerovné rozdělení moci [4]. Tam, kde je mocenský odstup vysoký, mohou partneři očekávat, že rozhodne poskytovatel financování, a zařadit se sami do pokročilé fáze může působit nevhodně. Tam, kde je nízký, může určení pozice poskytovatelem působit paternalisticky. Sám Hofstede ale varuje před vyvozováním hodnot jednotlivců z hodnocení jednotlivých zemí [4]. Hodnota pro danou zemi vám o řediteli naproti u stolu nic jistého neřekne, proto se nejprve zeptejte a nepředpokládejte.

Důvěra. Projekt Trust-Based Philanthropy Project řadí zjednodušení a omezení administrativy mezi svých šest postupů, protože „neziskové organizace tráví nepřiměřené množství času žádostmi a zprávami vyžadovanými poskytovateli financování“ [5]. Sebehodnocení a automatický postup jsou důvěrou převedenou do praxe: přestanete od partnerů vyžadovat, aby dokazovali každý svůj posun. To, že pozice určujete sami, však neznamená nedůvěru: u nových partnerů to může být férová volba, pokud vysvětlíte proč a řeknete, kdy ji přehodnotíte. Důvěra roste a s ní se může měnit i způsob hodnocení.

Samotný program. Co se stane, když partner postoupí do další fáze? Jak konkrétní je práce mezi jednotlivými fázemi? Kolik partnerů má na starosti každý člen vašeho týmu? A co by se partneři měli naučit: zamýšlet se nad vlastním rozvojem, řídit se vymezenou cestou, nebo splnit stanovený standard? Odpovědi si můžete zapsat pomocí níže uvedeného průvodce.

Vaše volba není navždy. Program může začít tím, že pozice určuje tým, a předat tuto roli partnerům, jakmile budou fáze dobře srozumitelné. Skupiny partnerů, které potřebují různé přístupy — například dlouholetí členové a nováčci — mohou fungovat jako samostatné programy na stejné cestě.

Bezplatný průvodce: jak vybrat způsob hodnocení pokroku partnerů

Průvodce se vejde na dvě strany formátu A4. Na první straně najdete přehled tří způsobů a pět otázek, které vám pomohou vybrat. Druhá strana obsahuje pracovní list: ohodnoťte svůj program podle šesti faktorů, zapište rozhodnutí (kdo kontroluje pozice, jak často a kdy výběr přehodnotíte) a sledujte signály, že nastal čas způsob změnit.

Stáhnout průvodce výběrem způsobu hodnocení pokroku partnerů (PDF, 2 strany). Vyplňte druhou stranu společně s týmem: právě diskuse je tou užitečnou částí.

Příklad: program obcí přátelských k dětem

Vyplněný příklad popisuje fiktivní národní výbor, který realizuje program obcí přátelských k dětem s osmi obcemi: pět fází od Závazku po Ocenění ve třech tematických oblastech.

Stáhnout vyplněný příklad (PDF, 2 strany). Všimněte si tří věcí:

• Jeden faktor může rozhodnout o mnohém. Ocenění závisí na dosažených fázích, takže pozice určuje samotný tým. Tento jediný faktor by stačil.
• Ne každý faktor ukazuje stejným směrem. Práce mezi fázemi je konkrétní (schválený plán, vytvořená rozpočtová položka), což ukazuje na automatický postup. Program zároveň chce, aby obce převzaly odpovědnost za svůj rozvoj, což ukazuje na sebehodnocení. Právě písemné zaznamenání těchto skutečností dává smysl datu, kdy výběr přehodnotíte.
• Je stanoven termín přehodnocení. Říjen 2027, po prvních oceněních, kdy tým bude obce i jednotlivé fáze znát mnohem lépe.

Nastavte způsob v Advancer.World

Advancer.World vznikl v návaznosti na digitální transformaci programů v organizacích, jako jsou UNICEF a Airbus. Otázka, jak se partneři posouvají, je součástí každého programu. Každý program má pro tento účel nastavení v části Design > Nastavení programu > Postup mezi stavy, kde jsou k dispozici tři možnosti: Sebehodnocení partnera, Automaticky po dokončení předchozího přechodu a Nastavujeme ručně.

Co se v praxi mění:

• Sebehodnocení. Partneři otevřou stav ve své mřížce a zvolí „Tady se právě nacházíme“ – na počítači nebo telefonu. Když se partner posune, váš tým dostane oznámení v aplikaci.
• Automaticky. Partner postoupí, když jsou všechny iniciativy v daném kroku dokončené na 100 %, jsou zodpovězené všechny povinné otázky v každém dotazníku a jsou podepsané všechny žádosti o podpis. Nahrané dokumenty a hodnoty KPI se zaznamenávají jako důkazy, samy o sobě však partnera neposouvají. Pokud běžící program přepnete na automatický postup, pozice každého partnera se přepočítá podle již odvedené práce.
• Nastavujete vy. Váš tým si zobrazí náhled programu jako partner, klepne na stav a zvolí „Nastavit jako aktuální stav“. Kontaktní osoby partnera dostanou oznámení a v jejich mřížce se zobrazí informace, že poskytovatel programu aktualizuje jejich stav po posouzení dosaženého pokroku.

Ať zvolíte jakýkoli způsob, partneři vidí svou pozici a požadavky další fáze v kterémkoli z 22 jazyků, nikdy však data jiného partnera. Denní snímky uchovávají historii pro vaše hodnocení a zobrazení „Jak si program vede dnes?“ ukazuje, kolik partnerů se za posledních 30 dní posunulo vpřed nebo zpět a kdo potřebuje pozornost. Pokud teprve navrhujete cestu, začněte článkem jak vytvořit model zralosti; otázky, na které partneři odpovídají při sebehodnocení, najdete v nástroji pro sebehodnocení organizace.

Často kladené otázky

Co je hodnocení pokroku partnera?

Je to způsob, jak program eviduje, kde se každý partner na své cestě nachází: jaké fáze dosáhl v každém tématu a jak se jeho pozice mění v čase. Je výchozím bodem každého reportu, přezkumu a hodnocení.

Můžeme sebehodnocení kombinovat s vlastním posouzením?

Ano. Partneři si během roku sami určují svou pozici a váš tým ji s každým partnerem jednou ročně probere, přičemž se zaměří na důkazy u nejdůležitějších kroků. Pokud se s pozicí začnou pojit finanční prostředky nebo uznání, zvažte, zda ji nebudete určovat sami.

Funguje sebehodnocení i tam, kde hraje hierarchie důležitou roli?

Může fungovat, pokud vytvoříte bezpečné prostředí: vysvětlete, proč se ptáte, popište fáze pomocí pozorovatelných skutečností, nikoli pochvalných soudů, a ukažte, že nižší pozice znamená podporu, nikoli sankce. Někteří partneři přesto mohou zpočátku raději nechat rozhodnutí na vás. I to je dobrý začátek.

Jak často bychom měli aktualizovat pozice partnerů?

Při automatickém postupu průběžně, jakmile se práce dokončí. Při sebehodnocení vždy, když se situace partnera změní, a jednou ročně při rozhovoru. Pokud pozice určujete vy, aktualizujte je po každém pravidelném reportu, často tedy čtvrtletně. Pozice starší než šest měsíců vám toho mnoho neřeknou.

Začněte otázkou, ne nástrojem

Než zvolíte způsob, zamyslete se, co má ve vašem programu znamenat postup do další fáze a kdo má mít možnost potvrdit, že k němu došlo. Odpověď obvykle ukáže na jednu ze tří možností. A čas, který jste dříve trávili urgováním, pak můžete věnovat partnerům, kteří vás potřebují.

Reference

1. International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies (IFRC), „Project/programme monitoring and evaluation (M&E) guide“, Ženeva, 2011, https://www.ifrc.org/sites/default/files/2021-09/IFRC-ME-Guide-8-2011.pdf (citováno v listopadu 2026).
2. R. M. Ryan a E. L. Deci, „Self-Determination Theory and the Facilitation of Intrinsic Motivation, Social Development, and Well-Being“, American Psychologist 55(1), 68–78, 2000, https://selfdeterminationtheory.org/SDT/documents/2000_RyanDeci_SDT.pdf (citováno v listopadu 2026).
3. E. Zell a Z. Krizan, „Do People Have Insight Into Their Abilities? A Metasynthesis“, Perspectives on Psychological Science 9(2), 111–125, 2014, https://www.psychologicalscience.org/journals/perspectives/1745691613518075/ (citováno v listopadu 2026).
4. G. Hofstede, „Dimensionalizing Cultures: The Hofstede Model in Context“, Online Readings in Psychology and Culture 2(1), 2011, https://scholarworks.gvsu.edu/orpc/vol2/iss1/8/ (citováno v listopadu 2026).
5. Trust-Based Philanthropy Project, „Practices for trust-based philanthropy“, https://www.trustbasedphilanthropy.org/practices (citováno v listopadu 2026).

© 2026 Mourinho Solutions. Všechna práva vyhrazena.